Předmluva ke stanovám a regulím kongregace Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné Církev, Spasitelovo drahocenné dědictví, které vykoupil svou krví, je dnes krutě zpustošená. Milovaná Nevěsta Božího Syna se stala kořistí hrůzy a oplákává hanebný odpad svých dětí, kterým kdysi dala život. Odpadlí křesťané úplně zapoměli na Boží dobrodiní a jejich rouhání přivolává hněv spravedlivého Boha. Kdybychom nevěděli, že poklad svaté víry zůstane uchován až do konce věků, sotva bychom v tom, co dnes kolem sebe vidíme, objevili někdejší velikost Kristova náboženství. Dá se opravdu říci, že většina dnešních křesťanů je pro svou zkaženost a zlobu bezbožnější, než byl kdysi pohanský svět, dokud kříž nezlomil moc modloslužebníků.V tomto žalostném stavu Církev volá halsitě a plná úzkosti kněze, služebníky, jimž Božský Ženich svěří jádro svého poslání. Soustřeďte všechny své síly a hlásáním Božího Slova i příkladem vzbuďte znovu víru, skomírající v srdcích tak velkého množství Božích dětí. Je bohužel příliš málo těch, kteří na tuto naléhavou výzvu odpovídají skutkem. Mnozí naopak způsobem svého života vzbuzují pohoršení a utrpení Církve jeětě zvětšují. Místo aby přiváděli lidi na cestu spravedlnosti, je třeba jim samým připomínat plnění jejich povinností.Tento úpadek hluboce otřásl několika kněžími, jimž leží na srdci čest Boží, kteří milují Církev a jsou ochotni, je-li toho zapotřebí, obětovat pro spásu lidí i život. Uchovali si naději a věří, že se zbloudilí křesťané opět vrátí k povinnostem, na které dávno zapoměli.Aby takový obrat mohl nastat, je třeba horlivých, nesobeckých a mravně pevných kněží, apoštolských mužů, kteří se ze všech sil vynasnaží ostatní obrátit. Kteří dobře vědí, že nejdříve musí změnit sami sebe v duch slov svatého apoštola Pavla v listu Timoteovi: „ Dávej si pozor sám na sebe i na to, co učíš. Buď v tom vytrvalý. Když si tak budeš počínat, přivede to ke spáse jak tebe, tak i tvé posluchače“ ( 1Tim 4,16 ).Co udělal náš Pán Ježíš, když chtěl obrátit svět? Vyvolil několik apoštolů a učedníků, učil je pravé zbožnosti, naplnil je svým duchem, učinil je svými následovníky a pak je vyslal do světa, aby hlásali jeho učení a podřídili svět svatému Božímu zákonu.Jak by se tedy měli zachovat muži, kteří touží následovat Božského Mistra Ježíše Krista, aby opět získali ty, kteří ze sebe setřásli jeho jho? Měli by se s veškerou vážností snažit stát se svatými. Měli by se odvážně vydat stejnou cestou, jakou šlo před nimi tolk halsatelů evangelia, kteří byli ve své službě vzorem cností. Vždyť i oni se cítí být povoláni ke službě, která vyžaduje, aby každý zapřel sám sebe a měl na mysli blaho Církve, vzdělávání, spásu lidí a stálou obnovu v duchu svého povolání. Ustavičně žít v odříkání a vytrvale usilovat o dokonalost. Snažit se o pokoru, dobrotu a poslušnost, o lásku k chudobě, ochotu činit pokání a umrtvovat sebe sama. Neměli by se dát spoutat světskými věcmi nebo příbuzenskými svazky. Plni svaté horlivosti a lásky k Ježíši Kristu pak budou ochotní obětovat ve službě Církvi a posvěcení svých bližních všechen svůj majetek, své vlohy, pohodlí, osobní záliby, ba dokonce i život. Plni důvěry v Boha pak vkročí na bojiště a do posledního dechu budou bojovat pro větší čest jeho svatého Jména, jenž je hodné úcty a klanění. Jak široké je pole, jež se před nimi rozvírá! Jak ušlechtilé a svaté je takové snažení! Vždyť nevědomost je hrozná a lidé neznají skoro nic z toho, co se týká jejich spásy. Proto chřadne víra, proto hrubnou mravy, proto se všude šíří zmatek. Všechno spolu souvisí. Je tedy důležité a naléhavě nutné přivést toto veliké množství zbloudilých nazpět do Kristova ovčince. Vyrvat je z moci satana a přivést je opět na cestu k nebi. Je třeba se opravdu odvážit všeho, aby se šířilo království Spasitele a zmařilo panování pekel, představující bezbřehou bezbožnost. Je třeba nastolit úctu ke ctnosti a cnostnému jednání. Přivést lidi k rozumu, aby se stali opravdovými křesťany, kteří jdou po cestě svatosti.
Tak bohaté plody spásy mohou vzejít z působení oněch kněží, kterým Pán vnuknul touhu semknout se ve společenství a účinněji pracovat pro blaho lidí a pro vlastní posvědcení. Předpokladem je, aby tito kněží plnili své povinnosti odpovědně a s horlivostí odpovídající vznešenosti jejich povolání.Nestačí, že budou prodchnuti vznešeností služby, k níž byli povoláni. Příklady světců a rozumná úvaha nás poučují a vedou k závěru: K tommu, aby se tak svatý záměr mohl úspěšně uskutečnit, a také, aby společenství správně fungovalo, je zapotřebí určitých pravidel. Ta usměrňují společný život a tvoří základ společného duchovního záměru. V nich spočívá síla každého soplečenství. Jen tak se uchová jeho horlivost a zabezpečí jeho trvání.Z těchto pohnutek se tito kněží spojují ve společenství, aby se s veškerou odevzdaností věnovali úkolům, ke kterým je přiměla jejich kněžská láska. Především ke konáním misií, hlavnímu cíli společenství…. Stanovy a regule patří samozdřejmě ke každému řeholnímu společenství. Jsou opěrným bodem k poznání identity jejich členů. Jsou zdrojem pro hlubší poznání jejich charismatu, jejich konkrétní cesty k pochopení Boží vůle, věrným obrazem evangelia – aby pochopili jeho požadavky; jsou středem k osobní a společné obnově. Proto se stanovy a regule musí stát neustálým předmětem našeho studia, rozjímání a naší modlitby. 18. února 1826 v den po jejím schválení, Evžen de Mazenod napsal: „ Závěr, který z tohoto musíme vyvodit je, že naše stanovy musí být v našich srdcích a duších zakotveny a z větší pečlivostí, to co nám předepisují, uvédst do života.“ A v roce 1831 si do svých poznámek z exercicií napslal: „ Plně si vážíme pravidel, máme je neustále před očima a mnohem víc ve svém srdci; jsou pravidelnou stravou pro naše duše. Obsahují základní věty, jenž ve shodě s jejím duchem, jednáme, mluvíme a uvažujeme. Jen tak můžeme splnit to, co od nás Bůh očekáva a uskutečnit tak naše povolání. A abychom k tomu dospěli, musíme se nechat vést duchem regulí, které se musí stát předmětem našeho každodenního rozjímání“.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.